Kaelen Mornstar stál na rozpadajících se hradbách Rodinné pevnosti Stříbrného Jasu, posledního útočiště kdysi mocného rodu, který vládl celému údolí Stínotok. Před ním se rozprostírala krajina, která kdysi kvetla životem a bohatstvím, nyní však byla pohlcena kletbou. Stromy byly zkroucené a bez listí, jejich větve se natahovaly k obloze jako kostnaté prsty prosící o dávno ztracené požehnání. Země pod nimi byla popraskaná, suchá a neplodná, a vzduch páchl po spáleništi a zoufalství. Slunce se s námahou prodíralo přes šedé mraky, které se trvale usídlily nad Arkanií, vrhajíc na svět jen tlumené, žalostné světlo. Byl to pohled, který Kaelen znal od útlého věku. Jeho mládí bylo poznamenáno stínem, který padl na jeho lid, na jeho domov. Dračí Kletba. Před sto lety, v době, kdy král Theron II. zmizel bezestopy uprostřed bitvy s prastarým drakem Ignisem, se země začala měnit. Nejdříve pomalu, plíživě, jako nenápadná nemoc. Pak však její moc rostla, sžírala úrodu, vysoušela řeky a naplňovala srdce lidí beznadějí. Hledalo se mnoho způsobů, jak kletbu zlomit. Učené svitky byly prostudovány, mocní mágové svoláni, ale nic nepomohlo. Království upadalo, města se vylidňovala a z dávné slávy zůstaly jen ozvěny ve starých ságách. Kaelen byl posledním přímým potomkem linie Theronovy. Na jeho ramenou spočívala tíha všech předchozích generací, jejichž marné snahy zlomit kletbu skončily neúspěchem. Byl mladý, sotva překročil dvacítku, ale jeho tvář, byť hladká a chlapecká, nesla stopy starosti a odhodlání, které by se hodily muži o mnoho staršímu. Jeho vlasy, barvy havraního křídla, byly svázány dozadu, aby mu nepřekážely, a jeho oči, smaragdově zelené, často hleděly do dálky s nádechem melancholie, ale i neústupné vůle. Oblečen byl do prosté kožené zbroje, která mu umožňovala volný pohyb, ale přesto nabízela dostatečnou ochranu. Na boku mu visel rodinný meč, „Světlonos“, čepel, která po staletí sloužila jeho předkům. Byl to meč kovaný z hvězdného kovu, jehož hrana nikdy netupěla a který ve tmě slabě zářil, jako připomínka dávných časů, kdy světlo nebylo takovou vzácností. Kaelen svíral jílce, jeho prsty objímaly chladný kov, dodávající mu pocit spojení s minulostí a s posláním, které mu bylo dáno. Jeho cesta vedla na východ, k Srdci Dračích hor. Místo, o němž se vyprávěly jen šeptem, kde sídlila ta nejstarší magie a kde se říkalo, že sám drak Ignis, původce kletby, stále spí. Také to bylo místo, kde byl naposledy spatřen Ztracený král. Staré proroctví, nalezené ve skrytých katakombách pod Stříbrným Jasem, mluvilo o "Synovi hvězd", který s mečem Světlonosem v ruce a s čistým srdcem najde cestu do Dračího Srdce, probudí krále a zlomí kletbu. Byla to šílená výprava, věděl to. Mnoho hrdinů před ním se vydalo na podobné cesty, jen aby zmizeli v zrádných průsmycích, byli pohlceni divokou zvěří nebo se stali obětí temné magie, která prostupovala horami. Ale Kaelen neměl na výběr. Zoufale se mu svíralo srdce při pomyšlení na umírající lid, na hladové děti, na prázdné pohledy starců, kteří ztratili veškerou naději. Nemohl je nechat trpět. Nemohl dopustit, aby jeho rodová linie, která kdysi chránila Arkánii, skončila bez boje. Musel se pokusit. Pro svůj lid, pro svůj rod, pro budoucnost. S posledním pohledem na pevnost, která byla jeho domovem a nyní působila jako pomník minulosti, se Kaelen otočil. Cesta byla dlouhá a plná nástrah. Věděl, že musí být ostražitý. Hory skrývaly nejen prastará zla, ale i lidské zrádce a ambiciózní čaroděje, kteří se snažili využít kletby pro své vlastní temné účely. Jeho první kroky ho zavedly přes vyprahlé pláně, kde se kdysi vlnilo zlaté obilí, nyní jen prach vířil pod jeho botami. Cítil chladný vánek z hor, který s sebou nepřinášel osvěžení, nýbrž jen tiché varování. Každý jeho nádech byl připomínkou osudu, který mu byl souzen. Byl sám, ale zároveň nesl osud celého království. Jeho meč Světlonos na boku jako tichý společník, jediná věc, která ho spojovala s dobami, kdy světlo bylo samozřejmostí, nyní zářil slabým, ale vytrvalým světlem. Věděl, že to je symbol naděje. Naděje, že temnota, která obestírá Arkánii, se nakonec rozplyne a slunce opět zahřeje tuto zemi. Jeho mise začala. Směřoval přímo do chřtánu nebezpečí, do místa, kde se legendy stávaly skutečností a kde se bojovalo o duši světa. Otázkou nebylo, zda najde krále, ale zda bude mít dost síly, aby přežil to, co na něj čekalo v Srdci Dračích hor.